Léčba nádorů ledvin a močového měchýře v současné době vyžaduje úzkou spolupráci mezi různými obory, zejména urology a onkology. Vývoj a zavádění nových metod jsou v současnosti velmi rychlé. Jednotlivé léčebné modality se často používají současně nebo sekvenčně. K řešení nežádoucích účinků je potřebná také spolupráce s interními obory, nefrology, endokrinology či dermatology.
Zhoubný novotvar prostaty je řazen do skupiny civilizačních chorob. Spolu s karcinomem prsu u žen patří k tzv. hormonálně senzitivním nádorům. Přestože zhoubné nádory prostaty nebývají agresivní a lze je dobře léčit, zemře na ně každý pátý muž. Dáno je to především pozdním odhalením nemoci. Terapie by měla být doporučena multidisciplinárním týmem. K léčebným modalitám patří obecně radioterapie, chirurgická léčba, hormonální terapie a chemoterapie. U vybraných nemocných může být zvolen přístup aktivního sledování nebo pečlivého vyčkávání.
Ovariální karcinom tvoří pouze 5 % všech karcinomů u žen. Ročně je na celém světě diagnostikován u přibližně 295 000 žen. V Česku je nárůst nových případů přibližně 1 000 za rok. Ovariální karcinomy zaujímají dlouhodobě první místo v úmrtnosti na gynekologické nádory. Kvůli příznakům se rakovina vaječníků často nazývá „syndrom malé sukně“. Pro nenápadnost nemoci je většina pacientek diagnostikována v pozdním stadiu, které výrazně zhoršuje prognózu nemoci. Doba do progrese se pohybuje mezi 16–22 měsíci, medián celkového přežití je 2–4 roky a pětileté přežití nedosahuje 30 %. Jde sice o nádor chemosenzitivní, ale ne chemokurabilní a základem léčby zůstává léčba chirurgická.
Metastatický karcinom prostaty je nevyléčitelné onemocnění, přesto u řady pacientů s chronickým průběhem. Androgen deprivační terapie (ADT), ať už chirurgická, kdy provedeme orchiektomii, nebo farmakologická s využitím agonistů nebo antagonistů luteizační hormon uvolňujícího hormonu, je základním přístupem k léčbě metastatického karcinomu prostaty. Má však i své nežádoucí účinky, které zahrnují zejména sexuální dysfunkci, flusch, kardiovaskulární onemocnění, diabetes, zhoršení kognitivních funkcí či snížení minerální kostní denzity. Ačkoli bylo použití intermitentní ADT spojeno s mírně lepším profilem vedlejších účinků a kvalitou života ve srovnání s kontinuální ADT, obecně se u metastatického karcinomu prostaty intermitentní aplikace nedoporučuje.
Léčba bronchogenního karcinomu zaznamenala v posledních letech výrazný pokrok. U nemalobuněčného karcinomu plic je to díky rozšiřujícím se možnostem cílené léčby a imunoonkoterapii. Tyto léčebné modality se nyní uplatňují i v léčbě časných, resekabilních nádorů ve snaze zabránit recidivám i po radikální operaci. Také v léčbě malobuněčného karcinomu plic je u extenzivního stadia standardem léčby imunoterapie + chemoterapie.
Zavedení inhibitorů kontrolních bodů imunitní reakce zcela zásadně pozměnilo léčbu solidních nádorů. „Znovuobrození“ imunoterapie patří mezi největší události poslední doby. Imunoterapie se stala nepostradatelnou modalitou onkologické léčby s indikací napříč celým spektrem solidních nádorů. U pokročilých nebo metastazujících dlaždicobuněčných karcinomů oblasti hlavy a krku byla prokázána účinnost imunoterapie v klinických studiích. Přesná (precizní) imunoterapie je zatím iluzorní. Imunoterapie je sice účinná napříč solidními nádory, ale hrdlo účinnosti je poměrně úzké a dlouhotrvající léčebné odpovědi lze zatím dosáhnout u 20–30 % léčených pacientů. Limitací této inovované terapeutické modality je chybění prediktivních biomarkerů a imunomarkerů.
Kastračně rezistentní karcinom prostaty představuje poslední fázi tohoto onemocnění. Většina studií s novými preparáty systémové léčby směřuje do této oblasti. Kombinace hormonální léčby, nových antiandrogenů a PARP inhibitorů slibuje průlom v léčbě stadia karcinomu prostaty s nejhorší prognózou. Olaparib je v současnosti jediným PARP inhibitorem schváleným pro léčbu pokročilého karcinomu prostaty.
Imunoterapie se v poslední dekádě stala plnohodnotným pilířem onkologické léčby, který významně mění prognózu části onkologických pacientů. Po počáteční euforii, kdy odborná veřejnost měla pocit, že by se mohlo jednat o pomyslný „zlatý grál“ v léčbě prakticky všech onkologických onemocnění, se její role ustálila, jednotlivé indikace se postupně etablují a jsou definovány prediktivní znaky pro indikaci imunoterapie. Tak, jak se učíme vybrat nejvhodnější pacienty a nejvhodnější načasování, tak se i učíme rozpoznat a zvládat nežádoucí účinky této léčby. Článek prezentuje současné možnosti a vize imunoterapie v onkologii a výčet základních nežádoucích účinků.
Dlouhodobě incidence karcinomu prostaty, zejména jeho časných stadií, narůstá. V ČR patří mezi nejčastěji diagnostikovaná nádorová onemocnění. Mortalita i přes rostoucí incidenci a prevalenci zůstavá stacionární. Díky novým možnostem diagnostiky a léčby se zlepšily i léčebné výsledky jak časných, tak pokročilých stadií. Nezbytnou součástí léčby je mezioborová spolupráce.
Kolorektální karcinom se řadí mezi nejčastěji se vyskytující nádory vůbec. V případě metastatického onemocnění má léčba obvykle bohužel paliativní charakter. Výjimku tvoří skupina pacientů, u kterých jsou metastázy resekabilní, eventuálně se dosáhne resekability po „neoadjuvantní léčbě“. Systémová léčba zaznamenala v posledních letech podobně jako v případě jiných onkologických diagnóz významný posun, když se do léčených standardů dostala imunoterapie a několik dalších cílených molekul, které postupně zlepšují prognózu pacientů s tímto onemocněním.