Přímá perorální antikoagulancia, zavedená do klinické praxe v první dekádě 21. století, přinesla velký pokrok v antikoagulační léčbě. Přesto je tato léková skupina spojena s četnými výzvami a limitacemi. Proto se intenzivně hledají nové možnosti antikoagulace. V pokročilé fázi je vývoj inhibitorů faktoru XI a faktoru XIa.
Stillova nemoc je poměrně heterogenní choroba, jejíž průběh může kolísat od mírných projevů až po závažné, život ohrožující stavy. Terapie onemocnění by měla být vždy vedena s ohledem na dominující klinické příznaky. Kromě glukokortikoidů a syntetických chorobu modifikujících léků nabývají na významu léky biologické, zejména inhibitory IL-1, které mají dobrou účinnost zejména u systémových forem onemocnění. Jedním z nich je kanakinumab, plně humánní protilátka proti IL-1β, který prokázal v klinických hodnoceních u dětí i dospělých se Stillovou chorobou dobrou účinnost s přijatelným bezpečnostním profilem.
Při léčbě obézního hypertonika lze dnes pozitivně ovlivnit krevní tlak i hmotnost moderními antiobezitiky. Správná volba antihypertenziv i vhodně ovlivňuje komorbidity, např. rizika diabetu, tendence k otokům i hypetrofie srdce. Volit vhodnou terapii by tak měli internisté, praktičtí lékaři i diabetologové a obezitologové.
Virus hepatitidy C byl objeven v roce 1989, testování protilátek u dárců krve bylo zahájeno v ČR v roce 1992. Již od počátku 90. let 20. století byla dostupná léčba (interferon, resp. pegylovaný interferon). Tyto varianty však byly málo účinné a byly doprovázeny četnými nežádoucími účinky, které velmi často vedly k ukončení terapie z důvodu intolerance pacientem. Zlom nastal v roce 2014, kdy se začala běžně používat tzv. přímo působící antivirotika, léky, které přímo blokují množení viru v jaterní buňce. Mají minimum nežádoucích účinků, které jsou navíc velice mírné.